Práce Au-Pair

Už je to dva měsíce od příjezdu na Nový Zéland. Na blogu se to tváří, jako bych nedělala nic jinýho, než jezdila po výletech, ale ve skutečnosti pracuju už od druhého dne příjezdu do země. Jak už jsem zmiňovala v článku Moje nové "doma", pracuju a žiju u jedné novozélandské rodiny, kde se starám o jejich tři malá kiwátka.

Co celé dny děláme, jaké mám povinnosti a jak to celé zvládám?

Moje pracovní doba je hodně různorodá v závislosti na tom, kdy jsem potřeba. V zásadě vše ale funguje tak, že 5 dní v týdnu pracuju a dva mám volno. Nemusí to být nutně víkend. Pokaždý se jedná o jiný dva dny, podle potřeby. Vždycky by to ale měly být dva po sobě jdoucí dny, abych se stihla vypravit na nějaký ten vzdálenější výlet.

Ráno vypravuje děti do školy maminka. Oblékání, snídaně a další aktivity jsou tedy na ní, pokud nemá jinou práci a nepožádá mě o pomoc. Já pak jen dohlížím na to, aby nejstarší holčička, která chodí do školy, byla včas na autobusové zastávce před domem, kde jí vyzvedává školní autobus. Druhé dvě menší děti chodí ještě do školky, to ale jen dvakrát týdně. Školka je vzdálená asi 20 minut cesty a mým úkolem je naložit děti do auta a předat ve školce paní učitelce. Poté mám volno až do doby, než je zase čas vyzvednout děti ze školky. Přijedu s nimi domů, připravím jim svačinu.

Pak si hrajeme a čekáme, až dorazí ze školy nejstarší holčička, která se nají, převlékne a pak se připojí do hry. Hrajeme si s hračkama, ale taky často chodíme na zahradu na houpačky, hrát na schovku, ale nejčastěji hlavně skákat na trampolínu. To je sice zábava, ale vždycky u toho dřív nebo později začne někdo brečet. K večeru někdy pomáhám s domácími úkoly, pokud vím oč běží. 

Maminka, pokud není na směně v práci bývá často doma zavřená v místnosti, aby měla klid na studia. Kdykoliv je ale něco zásadnějšího třeba, je tam pro mě. Časem se vše dostane do zajetého stereotypu, takže jsem zvládla i období, kdy musela odjet na týden s nejmenší holčičkou do nemocnice, a mě tak zůstali dvě další děti na krku. Doma byl pro všechny případy tatínek, ten ale vstává ve 4 ráno do práce na farmu, která je hned vedle jejich domu. Vrací se jen na oběd a pak večer padne únavou.

Zajímavost: Bydlení na farmě přináší své krásy. Na posezení v obýváku, kde jsem skrze velké francouzké okno pozorovala pasoucí se krávy je zážitek, na který moc ráda vzpomínám.

Dny, kdy děti nechodí do školky trávíme doma a v okolí. Dvakrát týdně docházíme (podle počasí občas dojíždíme) do pár set metrů vzdálené Play group. Jedná se o vnitřní prostory s venkovním hřištěm, které vypadají jako klasická školka. Jsou plné hraček, koloběžek, klouzaček, trampolín nebo věcí na vyrábění, ale není tu žádná učitel. 

Rodiče z okolí si tehle komunitní prostor spravují sami a každý, kdo bydlí v okolí se může zapojit a přijít si pohrát se svou ratolestí, pokud je zrovna otevřeno. Na tento prostor dostávají dotace od města, takže si mohou dovolit i výlety do muzeí a jinam, nebo třeba objednat materiál na tvorbu dětských výrobků. Funguje to tu perfektně. Děti si hrají pod dozorem maminek posedávajícíh u kafíčka a sušenek či něčeho jiného dobrého, co některá z nich upekla. 

Všichni jsou tu moc milí, a byl pro mě zážitek být součátí kiwi komunity a snažit se rozumnět jejich rozhovorům v typicky zélandské angličtině. 

Tahle rodinka byla fakt poklad. Byli na mě hrozně milí, snažili se mi vždycky se vším maximálně pomoct a vyhovět mi a já se tak snažila dělat to samé pro ně. 

I když tu všechno krásně klapalo a měly jsme skvělé vztahy, postupem času, jak jsem prozkoumávala okolí a míst na výlety ubývalo, jsem začala cítit, že už je čas se posunout dál. Táhla mě pryč ukrutná touha poznávat další nový místa, ale pracovní období tady bylo jasně dané. A mě zbývalo ještě pár týdnů do konce. Nezbývalo mi tedy, než plánovat budoucí cestu a snažit se zpestřit přítomné dny. 

Při práci s dětma samozřejmě musíte počítat se všema specifikama, který k tomu patří. Zejména počítejte s tím, že jste v cizí rodině, s jinými zvyky, kterým se budete muset přizpůsobit. Já měla štěstí v tom, že jsme se ve výchově s rodiči celkem schodovali. Ti na ně byli velmi hodní, ale pokud došlo na zbytečné scény a brečení, nebrali si s nimi příliš velké servítky.

Děti byly dobře vychované, ale jsou to jenom děti. Nedělají vždycky věci tak, jak si to my dospělí představujeme a s tím je nutné počítat. Časem sami zjistíte jak na každého z nich. Co mají rádi, co na koho funguje apod. Taky buďte připraveni, že se budete muset naučit mluvit jejich specifickým jazykem a naučit se rozumnět jejich slovům či posunkám, zejména pokud jde o menší děti.

Narozdíl od Anglie tu nemám zdaleka tak velký problém se stravováním, i když samozřejmě jiný kraj, jiný mrav. Jídla tady byl vždycky dostatek. Hlady jsem rozhodně netrpěla (spíš jsem tu i přibrala) a všechno, co maminka Julie vařila bylo skvělý. Taky ráda pekla dorty a shodou okolností měl pořád někdo z rodiny narozeniny, takže jsme se měli dobře.

Zajímavost 1.: Pokud vám někdo řekne, že je čas na morning tea nebo afternoon tea, nemají na mysli čaj, ale svačinku. Ta se tu v případě dětí neskládá z rohlíku se šunkou jako většinou u nás. Na talířek jsou servírovány nejrůznějčší druhy potravin, které smixují dohromady a děti pak uždibují na co mají zrovna chuť - kousek sýra, rozinky, oříšky, ovoce, kus zeleniny, plátek pečiva aj. Taky je tu stejně jako v Anglii běžné svačit brambůrky - smažené chipsy.

Zajímavost 2.: Taky puding tu má jiný význam, než u nás. Tím se totiž myslí dezert po jídle. Může se tak jednat třeba o zmrzlinu nebo dortík.

Zajímavost 2.: Párek v rohlíku tu neznají, místo něho se tu prodává obalovaný smaežný párek na tyčce.

Za svou práci jsem dostávala odměnu v podobě ubytování a stravy zdarma, a k tomu navíc 210 NZD jako kapesné. Taky jsem mohla využívat rodinné auto, kterým jsem vozila děti do školky v době svého volna na soukromé výlety po okolí. Naftu jsem si samozřejmě v takovém případě platila sama.

Bydlela jsem v karavanu vedle domu, což mi dávalo dostatek soukromí a vlastního klidu. Vyhovovalo mi to a byla jsem tam spokojená. Jen okna tam moc netěsnila, takže v chladnějších dnech tam byla celkem zima. Vždycky jsem ale měla možnost říct, že chci bydlet v domě, kde byla pracovna s postelí, kam jsem se mohla v případě nutnosti přesunout.

Parťáka u karavanu mi dělal ve dne v noci farmářský pes Fergus, který byl na blízku, kdykoliv jsem jen otevřela dveře.

Práci na Zélandu jsem si hledala už v Čech přes různý internetový portály věnující se práci Au-pair. Vzhledem k velkýmu časovému posunu jsem si s maminkou všechno domlouvala pouze přes textový zprávy, a i když jsme měli v úmyslu zaskypovat si, nakonec k tomu nikdy nedošlo. S pravou Kiwi angličtinou jsem se tak setkala až po příjezdu. A bylo to veselý. Nepřijížděla jsem s žádnou extrémní anglickou vybaveností a věděla jsem, že novozélandská angličtina je odlišná, ale i když jsem na to byla upozorňována, připravit se na to nedalo. Jejich anglina se musí zažít, chvíli posečkat a vstřebat. 

Mamince jsem po příjezdu rozumněla celkem dobře. Děti mají tak trochu svůj jazyk, na který jsem si zvykala postupně, ale rozhovor s tatínkem, ten mi dělal problémy i po dvou měsících. Chrlil na mě ty svoje kiwi slova rychlostí blesku. Nikdy ale neměl problém mi všechno stokrát zopakovat zpomalit. To mu ale vždycky vydrželo maximálně dvě věty. Jsem vděčná za to, že jsem začala pracovat právě tady a setkala se tak s klasickou kulturou i angličtinou téhle země, což se vám na sadech, které jsou plné pracujících cizinců poštěstit nemusí.

Né každý den bylo samozřejmě posvícení. Ne vždycky jsem měla náladu a práci si užívala. To ale maximálně kompenzovaly ty ostatní dny, který jsem strávila na výletech nebo aktivitama s rodinou jako třeba náš společný výlet do Te Anau nebo aktivity v okolí domu, kterýma se mi snažili maximálně zpestřit pobyt. 

Ve dnech volna jsem jezdila na soukromé výlety někam dále. Trochu horší bylo najít si nějakou aktivitu po šichtě. 

Bydleli jsme uprostřed ničeho a procházka pěšky znamenala jít několik kilometrů rovně po prašný cestě mezi polema. Když jsem ale měla auto, jezdila jsem asi do 5 km vzáleného lesa. Jakési buše, kde byl ůžasnej klid, řvaly tam ptáci a byl tam jedinej kopeček široko daleko, ze kterýho se dalo rozhlídnout do okolí. 

Když jsem měla jen trošičku času, chodila jsem se koukat alespoň na kravičky a ovce pasoucí se za domem nebo si hrála s farmářským psem Fergusem a taky jsem občas vytáhla foťák, se kterým jsem se snažila zachytit hvězdy nebo místní farmářskej život.

Hned pár dní po příjezdu mě táta Jeremy nabral do jejich farmářskýho jeepu a vzal mě na projížďku po farmě. Provezl mě po celém jejich pozemku. Jezdili jsme přímo mezi krávama. Byla to paráda! 

Ráda jsem se chodila koukat i na proces dojení. Do kravína to bylo asi jen sto metrů od domu a byla to pro mě naprosto nová zkušenost. Nečekala jsem, že je možné zvládnout takové velké množství krav jenom ve dvou lidech. Krávy se chovají fakt slušně, těší se, že dostanou nažrat, takže dokonce stojí dovnitř kravína frontu.

Všechno probíhá tak, že si krávy nalezou na pomalu se otáčející platformu, kde mají baštění. Na začátku jim jeden farmář připne na cecíky dojičku. Kráva pak jí a pomaličku se otáčí dokola až se dostane nakonec, kde jí druhý pracovník dojičku zase odepne. Ta pak spokojeně odchází zpět na pastvu.

Práce nevypadala náročně a já si jí moc chtěla vyzkoušet, ale bohužel by tomu muselo předcházet školení a na to neměl nikdo čas. Takže jsem zůstala jen pozorovatelem. Takhle samozřejmě práci vypadá jednoduše, ale v čem jsou háčky?

Vstáváte na první dojení v 4 ráno a jste celý den na nohou. Při dojení navíc stojíte přímo pod ocasem krav, takže s občasným pokálením zkrátka musíte počítat. Je to špinavá a smradlavá práce, ale mě to přišlo dobrý.

Jak už jsem zmiňovala v předchozím článku Te Anau - Fiordland, byly jsme společně s rodinou taky na několikadenní návštěvě u rodičů v Te Anau u krásného jezera. Kde jsme společně navštívili Glow worm caves - jeskyně se světélkujícími červy, krmili kachny, zašli na zmrzlinu a procházku a mnoho dalšího. Stejně jako Julie s Jeremim, i jejich rodiče se o mě starali moc hezky. Atmosféra byla vždycky hrozně uvolněná a přirozená. Nebáli se mi nebídnut drink nebo mi objednat skvělej čokoládovej dort až do domu.

Jeden večer jsme sledovali neuvěřitelně ujetou televizní show. Jsem vážně zvědavá, jestli něco takovýho může být jednou i v Čechách nebo jestli jsme dostatečně inteligentní národ na to, aby taková šílenost u nás neměla šanci? 

Soutěž pochází z Británie a se jmenuje Naked atraction. Je to jakási forma realityshow - seznamky. Jeden muž si vybírá mezi 6 ženama pouze podle fyzické přitažlivosti. Ženy stojí v barevných boxech, celé nahé a postupně se jim okrývají části těla odspodu. Nejdřív se teda otevřou dveře po jejich pupík. Muž si je pak prohlíží a na základě libosti musí dvě vyloučit, potom se dveře posunou výš a odkryjou jejich prsa, následně musí muž zase někoho vyloučit, naposled se odkryjou i jejich obličeje a on zase vylučuje. Doposud nikdo nesměl promluvit, takže se jedná čistě o fyzickou přitažlivost. Před posledním vyřazováním přichází projev. Jen dvě věty- co na sobě máš a nemáš rád. Pak se svlíkne i chlap, aby se ukázal ženskejm a nakonec si chlap jednu vybírá a s tou jde na rande. V druhé části vše probíhá stejně, ale vybírá žena. Něco tak uhozenýho jsem v životě neviděla! A ty lidi klidně tvrdí, že jsou připravený tam potkat svou životní lásku.

No, jak myslí...

Každopádně sledovat tenhle pořad večer s rodinkou byla docela sranda. Maminka je vlastně asi o 4 roky mladší než já a táta je stejně starej, takže jsme házeli vtípky a já je učila český sprostý slova. Byla to celkem sranda.

Lov je na Zélandu dost populární aktivita a každej farmář by měl vlastnit nějakou tu bouchačku. 

Tak proč to taky nevyzkoušet, když mám příležitost. Vyrazili jsme tedy s celou rodinku na korbě auta na vzdálenější pastvu na bezpečný místo pro střelbu. 

Z prvu jsem dostala na vyzkoušení zbraň s 22 kalibrovými náboji, která se používá k lovu králíků a menších zvířátek. Střílet s ní bylo docela přirovnatelný ke vzduchovce, ale měla optický zaměřovač. Potom jsem dostala do ruky něco silnějšího. Zbraň na střílení vysoké zvěře s 270 kalibrovými náboji. Z tý už jsem si vystřelila jen jednou, protože to pěkně kopalo a po druhý se mi už nechtělo.

Jeremy si asi před týdnem pořídil novou motorku, a že mě prej proveze po poli. Do toho se mi fakt nechtělo (Tom je mi svědkem, že dostat mě na motorku není jen tak), ale budiž, je to jen po poli, tak snad to přežiju. 

Začátek dobrý, pak jsme jeli rychle, to už jsem se bála a pak to se mnou vzal přes celý pole po zadním a to jsem myslela, že jsem mrtvá každou vteřinou. Fuj, no je to za mnou :-).

Jednou jsem pomáhala Jeremymu skládat dřevo, který jsme potom vezli k jeho známým na farmu.

Farma = místo plný zvířátek = místo, který mě baví.

Jako první jsme při příjezdu narazili na asi 8 psů v kontcích. Pejsky tady mají spíš k ovcím, než jako domácí mazlíčky, takže žijou v kotcích a mají jichvíce, nže je u nás běžné. Nemusí se pro práci nijak extra cvičit- rodí se s přirozeným instinrkem.

Všichni tam byli moc milí a nechali mě jít kam se zlíbí a pomazlit nejen pejsky, ale i všechny ostatní zvířátka. Měli zrovna malý kůzlátka. Některý z nich byly úplně novorozený a taky ještě dost vystrašený. Větší už byly zvědavější.

Potom jsme ještě jeli navštívit Jeremyho rodiče na další farmu. Chvíli potom, co jsem si hrála s jejich psíkem (ten byl jako jeden z mála opravdovej domácí mazlíček) zrovna přijeli externí pracovníci stříhat ovce. To jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít.

Je to je práce hodně fyzicky náročná, protože ovci je potřeba fakt popadnout a udržet během stříhání co nejvíce nehybnou, aby jí zbytečně neporanili. Občas jsou ovečky celkem kooperativní, jiné ale kopou a škubají se a já si říkám, jestli jim takhle nemůžou třeba zlámat nohy nebo vaz, ale je to prej běžný způsob, jak zkrotit a ostříhat ovci. 

Získaná vlna se prodává do posledního kousku. A to i malé odřezky z bříška. Každý druh vlny pak putuje na jiné účely. Vlna z černých ovcí je krásná, ale prý málo ceněná, i přesto, že jde vlastně spíše o raritu, její cena není s cenou bílé vlny ani vzdáleně srovnatelná.

Jedno víkendové odpoledne jsme společně s tatínkem Jeremim vyrazili do městského Queens parku, zablbnout na prolejzky, pokoukat po zvířátkách do místní minizoo, kde mají mimo jiných domácích zvířat i klokany a krásnou papouščí voliéru a nakrmit kachny. Bylo to moc hezký odpoledne. Jeremy je se navíc nechá lehce ztrhnout každou blbinou, kterou vymyslím, a tak se nebál podstoupit ani mojí prolejzačkovou challange na otočným válci. Všechno dobře dopadlo, nejen, že se nikomu nic nestalo, ale válec byl pokořen!

Pár dní před koncem práce jsem se konečně dočkala taky nabídky jízdy v traktoru, kterou jsem si v hloubi duše přála. A samozřejmě to neskončilo jen u spolujízdy. Naučila jsem se řídit i s radlicí vepředu a vlečňákem vzadu. Učila jsem se, jak uhlazovat štěrk a vysokou trávu a dokonce s tou parádou i zacouvat a zaparkovat, což je celkem legrace. Ale zvládla jsme to excelentně si myslím.

Po zaparkování traktoru jsem si dala ještě pár koleček na čtyřkolce a nakonec se ještě učila přezouvat kola u auta. Mají tady na to trochu rychlejší metodu než je hever. Prostě zvednou celý auto traktorem:-D.

Práce pro tuhle rodinu byla opravdovým potěšením. A i když už jsem se nemohla dočkat na odjezd, protože jsem byla natěšená na budoucí dobrodružství a objevování nových zákoutí Nového Zélandu. Ráda bych se k nim kdykoliv znovu podívala na návštěvu. Na kteoru mě mimochodem velice upřímě a velkoryse zvali. A to třeba i na Vánoce. Já tou dobou ale plánuji být na druhé straně ostrova, takže bohužel tuhle velmi přátelskou nabídku odmítám. Je to škoda, protože zažít tradiční zélandské Vánoce by mohlo být hodně zajímavý.

Na rozloučenou jsem ještě dostala spoustu krásných dárků, a to nejen pro mě, ale i mýho přítele a jeho syna, což byla skutečně hodně pěkný gesto. Já dostala skvělý teplý ponožky s krávama a taky přání každýho turisty, přívěsek z novozélandského zeleného kamene(Greenstone) v maorském stylu. Jedná se o symbol rybářského háčku, který má přinášet mír, prosperitu, zdraví. Na háček se chytá štěstí a energie a přináší bezpečné cesty při cestách přes vodní plochy jak cestovatelům, tak i rybářům a surfařům. Z tohohle dárku jsem měla obrovskou radost, protože podle pověry by si ho člověk nikdy neměl kupovat sám, ale měl by ho dostat darem, jedině tak mu bude přinášet štěstí. Vzhledem k tomu, že cestuju sama by se mi už asi jinde nepodařilo ho nijak opatřit. Takže za to i veškerou péči, kterou mi tahle rodina dávala moc děkuju. A všem můžu s čistým svědomím tuhle rodinku doporučit jako skvělého a zodpovědného zaměstnavatele i budoucí přátele.